Ing. Věra Mátlová, Národní koordinátorka genetických zdrojů hospodářských zdrojů v letech 2002 až 2021, která stála nejen u zrodu vzniku prvních českých kozích farem, ale také u intenzivní spolupráce s Organizací pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO) a Evropským střediskem pro genetické zdroje (ERFP), jež dostalo své základy na mezinárodní konferenci Evropské společnosti pro živočišnou výrobu (EAAP) v Praze v roce 1995, ukončila aktivní činnost ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i.
Ing. Věra Mátlová na své začátky ve VÚŽV vzpomíná v publikaci, kterou vydal Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i. k sedmdesátému výročí založení v letošním roce.
„V létě 1975 jsem po ukončení studia na Vysoké škole zemědělské rovnýma nohama spadla do hospodářského provozu VÚŽV jako jeden z faremních zootechniků. Byl to náraz. Ale byla to dobrá škola.
Tři roky reality živočišné výroby se všemi problémy a nutností komunikace s lidmi, kteří chod rozsáhlých chovů dennodenně řešili a zajišťovali. Tisícovka kusů hovězího dobytka, šlechtitelské chovy černostrakatého skotu, ovcí, prasat a drůbežárna, několik párů koní k potažním pracím…podnik, který v té době skutečně měl co ukázat v moderním chovu zvířat.
Stejně pokrokový duch vládl i na mém dalším působišti, v laboratoři fyziologie reprodukce a laktace. Nezapomenutelní manželé Píchovi svými kontakty a neúnavnou prací, čerpající i ze zahraničních poznatků, vytvořili ojedinělé pracoviště využívající nejnovější metody výzkumu – radioizotopovou laboratoř, která sloužila i potřebám humánní medicíny. V tomto oddělení začala vědecká kariéra současného předního odborníka na embryologii a reprodukční biologii dr. Josefa Fulky. Technolog Ing. Zdeněk Pilz dokázal přivést do ústavu nejmodernější technologie pro dojení a jeho diagnostiku a spolupracoval na vývoji dojicí techniky na domácí scéně.
Tato problematika stála po roce 1990 i na počátku dalšího prvenství VÚŽV – nápadu věnovat se rozvoji do té doby u nás neznámého odvětví faremního chovu koz a zpracování kozího mléka v oddělení technologie chovu skotu vedeného doc. Oldřichem Doležalem. Přístup k zahraničním informacím, možnost zahraničních stáží a chuť k podnikání vedla ke vzniku prvních kozích farem. Stáli jsme u jejich počátků, psali publikace, pořádali školení, včetně účasti na podobně zaměřeném projektu rozvojové pomoci v Africe. Dodnes se výzkumem pro pokročilý chov koz ústav zabývá a jeho výsledky se aplikují v praxi.
Polovina devadesátých let a globalizace komerčního šlechtění zvířat přinesla potřebu řešení nového problému – důležitosti genetické diverzity a jejího uchování. Vynikající renomé pracoviště genetiky a bohaté mezinárodní kontakty, včetně Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN, přispěly k tomu, že se z jeho iniciativy zahájily aktivity vedoucí k zachování našich původních plemen, a to podle doporučení FAO. Ústav tak navázal i na počiny prof. Františka Bílka, který se zde před více než sto lety zasloužil o celosvětovou záchranu koně Převalského a regeneraci starokladrubských koní i české červinky.
V roce 1996 stál prof. Jan Váchal u zrodu výzkumného projektu, jehož výstupy vedly ke vzniku Národního programu uchování genetických zdrojů podporovaného ministerstvem zemědělství.
Program, zahrnující rostlinné i živočišné genetické zdroje a doplněný později i o mikroorganismy, byl na přelomu tisíciletí ojedinělý i ve světovém měřítku. Ojedinělý svým zaměřením na podporu uchování původních genofondů, významných pro zemědělství a potravinářství v celém komplexu agrobiodiverzity, a mezinárodně oceňovaný. Intenzivní spolupráce s Organizací pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO) a založení Evropského střediska pro genetické zdroje (ERFP), jež dostalo své základy na mezinárodní konferenci Evropské společnosti pro živočišnou výrobu (EAAP) v Praze v roce 1995, vedlo i k účasti na několika projektech zakládání podobných národních programů ve Střední Asii a kavkazském regionu.
Program se postupně rozšířil na všechna zachovaná původní nebo dlouhodobě adaptovaná plemena skotu, koní, ovcí a koz, prasat, slepic a hus, králíků, nutrií, včel a sladkovodních ryb. Od samého počátku bylo utváření jeho koncepce, řízení a vývoje svěřeno našemu ústavu, protože disponoval odborníky v oborech genetiky, reprodukce i chovů zvířat. Funkce národního koordinátora, jakožto osoby zodpovědné za program a komunikující s FAO, byla ustanovena v roce 2000. Prvním koordinátorem se stal doc. František Urban, kterého jsem v této funkci v roce 2002 nahradila.
Uchování biodiverzity se v poslední dekádě stalo globální prioritou, spojenou s plněním množství mezinárodních závazků, které významně ovlivnily i směrování a náročnost plnění cílů programu. Tyto úkoly řeší Národní koordinační středisko pro genetické zdroje, založené v ústavu v roce 2017.
Na práci pro genetické zdroje se ale podílejí i kolegové z dalších oddělení, protože řízení populací v dnešní době není možné bez sledování a využívání nových postupů v populační a molekulární genetice, bioinformatice, embryologii a kryokonzervaci. Tato problematika je ve značné míře zařazována i do nových výzkumných projektů.
Naše práce je závislá na spolupráci s chovatelskými svazy, kluby a ostatními institucemi a především na stálém kontaktu s chovatelským prostředím, na jeho znalosti a na komunikaci se stovkami chovatelů, kteří program realizují v praxi. Chov původních plemen totiž vyžaduje specifické podmínky, přístupy i filosofii. Je potěšitelné, že se mu věnuje stále více mladých „dobrovolníků“, kteří zvolili cestu šetrnějšího hospodaření ve prospěch zlepšení a uchování našeho tak těžce zkoušeného agroekosystému pro budoucnost. Ve správnost této cesty věřím i já.“
Děkujeme a přejeme Věře Mátlové hodně zdraví!