Obohacené prostředí (angl. enrichment) je jednou z cest k lepšímu životu „domácích nemazlíčků“ prostřednictvím podnětů, které zvířeti v jinak chudém a nudném prostředí umožní projevit své druhově typické chování anebo zapojit činorodost a kreativitu. Obecně má obohacení prostředí, včetně hraček, potenciál pozitivního dopadu na dvě z pěti oblastí welfare (chování, mentální stav) hospodářských zvířat. Nepřímo může působit i na třetí oblast, zdraví (např. provazy rozvěšené v kotci mohou u prasat omezit zranění způsobená okusováním ocásků). Přidané předměty tedy mohou významně zvýšit welfare, nicméně míra a délka trvání efektu různých předmětů a materiálů se liší u jednotlivých druhů a kategorií hospodářských zvířat.
Hračky nepropojené s biologicky relevantním podnětem (např. potravou nebo možností se drbat) snadno a rychle podléhají habituaci – zvířata na ně přestanou reagovat. Například u prasat je doloženo, že sláma či dřevo zaručují pozitivní efekt, naopak u balonů a hraček je vždy problémem jejich rychlé okoukání.
Stejná hračka může také v různém prostředí či různém věku působit rozdílně. Balón může skupinu telat ustájených v dostatečném prostoru přilákat ke hře, zatímco u individuálně ustájeného telete může v důsledku uškodit, protože zabírá už tak stísněný prostor. Zvířata, kupříkladu někteří koně, se nového předmětu či náhlé změny ve vybavení boxu mohou zpočátku i bát a hrozí riziko zranění. Dostatek podnětů a (pro ně) smysluplných aktivit potřebují zvířata v průběhu celého života. U nosnic by tak měla být věnována pozornost nejen prostředí v produkčních systémech, ale i líhním a odchovnám.
Současná věda mluví především o kognitivním obohacení, tedy takovém, které zapojuje chování, učení, rozhodovací procesy a činorodost, a přináší zvířeti pocit kontroly alespoň nad částí svého životního prostředí. Ideální je zabudování takových prvků přímo do technologií, např. do systému krmení, jak bylo testováno u prasat.
Interaktivní krmné automaty umožní zvířatům získat potravu aktivně, rozšíří spektrum jejich chování a přinesou nejen fyzické, ale i mentální naplnění základních potřeb. Selata jsou například schopna naučit se rozpoznat individuální „výzvu“ (zvuk), po němž je vydáno krmivo pouze jim. Tento systém může mimo jiné zajistit lepší distribuci krmení v čase a zmírnit ve skupině boje u krmení.
Z dosavadních výzkumů vyplývá, že takový přístup nejen zlepší welfare chovaných zvířat, ale má potenciál řešit i některé stávající problémy technologií a managementu.
Dotace na welfare ve velkochovech, které budou vždy bojovat s limitovaným prostorem, by měly směřovat jednoznačně k inovačním technologiím, které propojují biologii chovaných zvířat s technickým pokrokem, nikoli jako podpora neprověřených či nefunkčních zařízení, nebo dokonce úhrada běžných či minimálních standardů welfare.
Text : Jitka Bartošová foto: Anne Dostálová
