Způsob ustájení telat v prvních týdnech života ovlivňuje nejen jejich pohodu, ale i to, jak budou reagovat na stres, učit se novým situacím a navazovat sociální kontakty. Přehledová studie autorů Katarína Bučková, Ágnes Moravcsíková a Radka Šárová proto porovnala, co o párovém ustájení ukazují dosavadní vědecké poznatky.
Autoři v práci vyhodnotili celkem 48 původních studií, které srovnávaly telata ustájená jednotlivě a po dvojicích. Zaměřili se přitom na růst, příjem krmiva, zdravotní stav, chování, reakce na zátěž i ukazatele duševní pohody.
Nejvýraznější přínos párového ustájení se ukázal v oblasti sociálního chování. Telata chovaná ve dvojici obvykle lépe rozvíjela kontakt s jinými zvířaty a v některých situacích reagovala pružněji na stresové podněty, například při odstavu nebo některých chovatelských zákrocích. Přítomnost druhého telete tak zřejmě funguje jako sociální opora, která pomáhá náročné situace lépe zvládat.
Z pohledu chovatele je podstatné, že párové ustájení nevedlo ke zhoršení zdravotního stavu ani produkčních ukazatelů. V některých studiích se projevil vyšší příjem starteru, tedy pevného krmiva podávaného telatům před odstavem, a také lepší růst, v jiných se však rozdíl oproti individuálnímu ustájení nepotvrdil. U zdravotních ukazatelů převažoval spíše neutrální efekt, přičemž výsledky mohou významně ovlivňovat i další podmínky chovu, například zoohygiena, způsob napájení nebo technika krmení.
Autoři zároveň upozorňují, že ne všechny sledované oblasti jsou zatím dostatečně prozkoumány. Například u emocí, učení nebo některých nežádoucích projevů chování je zatím málo dat na jednoznačné závěry. Zajímavé je také zjištění, že telata z dvojic v testu přístupu k člověku často vyhledávala kontakt s lidmi méně než individuálně ustájená telata, což ale nemusí znamenat horší welfare – může jít spíše o preferenci kontaktu s vrstevníkem.
Celkový závěr studie je příznivý: párové ustájení může welfare telat zlepšit, aniž by snižovalo ukazatele důležité z hlediska chovatelského. Pro chovy, které zatím nechtějí přejít na skupinové ustájení, tak může představovat realistický kompromis mezi požadavky na dobré životní podmínky zvířat a praktickým managementem stáda. Autoři zároveň doporučují více dlouhodobých studií, které ukážou, zda se tyto výhody promítají i do pozdějšího života dojnic.