V chovu dojnic jsou v poslední době zaznamenané výrazné změny, které mají přinést vyšší udržitelnost tohoto odvětví živočišné výroby. Chovatelé se budou muset vyrovnat s probíhající restrikcí antimikrobik. Za jeden z možných nástrojů stability tohoto odvětví lze považovat šlechtění a selekci resilientních genotypů dojnic. Resilience je nová vlastnost dojeného skotu a jedná se o schopnost dojnic odolávat krátkodobě rušivým vlivům, případně se po jejich odeznění vrátit do původního stavu. Za krátkodobé rušivé vlivy se považuje např.: tepelný stres, sociální stres, onemocnění nebo výkyvy v krmné dávce. Resilientní dojnice mají velmi stabilní užitkovost, i přes expozici těchto stresorů. Pakliže u nich nastává výkyv v mléčné užitkovosti, urychleně se vrací zpět do původní výše nádojů a produkce mléčných složek. Tuto vlastnost lze mapovat na základě odchylek v denní produkci mléka, denní živé hmotnosti a aktivitě dojnic (denní počet kroků). Vědecký výzkum se zaměřuje na sledování délky trvání a velikosti odchylek za pomocí autokorelace a přirozeného logaritmu odchylek. Za tímto účelem vědci sestrojují modelové laktační křivky pomocí Wilminkovi metody, kvantilové polynomiální regresní metody a neparametrických metod (klouzavý průměr a pohyblivý medián). Resilientní genotypy dojnic jsou geneticky spjaty s nižším výskytem onemocnění vemene a končetin, lepším zdravotním stavem, reprodukcí, dlouhověkostí, vyšším příjmem krmiva a optimální tělesnou kondicí. Resilience je nízce dědivá vlastnost, přičemž koeficient dědivosti dosahuje 0,06 – 0,01. Brakace nízce resilientních a výběr vysoce resilientních dojnic má potenciálně příznivý dopad na sektor výroby mléka, který by v konečném důsledku mohl přinést vyšší udržitelnost, zlepšení managementu stád a podporu ekonomiky chovu dojeného skotu v České republice.